Maturity

Potom, co jsem si přečetla článek „Témata maturitních slohů? Některá by nenapsal ani Čapek, shodují se experti“, jsem si hned vyhledala všechna zadání letošních maturitních písemných prací a byla jsem překvapená, kolik jich je. Studenti si mohli vybírat z 10 zadání a mne zaujalo hned to první. Mám radost, že jako první téma měli maturující možnost napsat charakteristiku literární postavy. A ještě k tomu postavy takové, o které se dá psát.
Žena zkoušená osudem
Jejich životy nejsou nejšťastnější. Zkoušejí sice vzdorovat tragickému osudu, nakonec mu ale stejně neuniknou. A možná právě proto Shakespearova Ofélie, Puškinova Taťána, Tolstého Anna Karenina, Styronova Sophie Zawistowská nebo Lustigova Kateřina Horovitzová stále vzbuzují naši zvědavost.
Zpracování: charakteristika jedné z literárních postav uvedených ve výchozím textu

V době, kdy jsem maturovala já, se vyhlašovala čtyři témata pro všechny maturitní ročníky v zemi, ze kterých opravdu bylo těžké vybírat. Z letošních zadání bych si vybrala nejméně ty mé čtyři, na které bych si troufla. Náš syn mi na to řekl, že je to tím, že jsem starší a víc toho vím, tak proto nemám problém si téma vybrat. Je pravda, že psát maturitní slohovou práci o národním obrození či sepsat návrh na přejmenování náměstí, abych nebyla příliš stručná a splnila požadovanou délku práce, to bych asi nezvládla ani ve svém věku. Ale množství témat je opravdu velkorysé a jediné co letošním maturantům opravdu nezávidím, je to, že na výsledky práce budou čekat podle mého opravdu dlouhou dobu a že práce hodnotí zaměstnanci Cermatu.
SiF

Přidat komentář (0 Komentářů)

Puškin je mrtvý

Mám ráda ruské spisovatele. A Puškina obzvlášť. Letošní rok je to již 180 let od jeho úmrtí, kdy zemřel na následky střelného zranění v duelu s milencem své ženy francouzským důstojníkem a diplomatem Georgem D´Anthésem. Během svého života byl vyzván do 90 duelů, ovšem ne všech se zúčastnil. O Puškinovi se všude dočtete, že byl horkokrevným umělcem, miloval alkohol a hazardní hry, kvůli kterým se často zadlužil. Pro ostrá slova nechodil daleko, svůj život žil každý den tak, aby si jej co nejvíce užil. O to víc překvapuje jeho nádherný jazyk, verše, ve kterých byste sotva hledali hazardního hráče s ostrým jazykem.
Puškin je sice mrtvý, ale jeho dílo ne. Evžen Oněgin je jednou z mých nejoblíbenějších knih. Často se k ní vracím a s láskou obracím její stránky a kochám se jednotlivými verši knihy.
Proč o tom ale píši, syn si měl Oněgina přečíst povinně do školy, nejdříve nad ním „ohrnoval nos“, ale po přečtení na knihu i na můj vztah k ní snad změnil názor. Dostali jsme se i k vášnivé diskusi o vztahu Oněgina a Taťány. O postavách a o tom, jak se nám jednotliví hrdinové zdají. I když je mezi námi generační rozdíl, Oněgin jej smazal... Jsem ráda, že ještě existuje systém "povinné četby", protože jinak by byl Oněgin možná zapomenut.
SiF

Přidat komentář (0 Komentářů)

Láska je někdy opravdu slepá…

Blíží se jaro a s ním i u nás v knihovně přibývají knížky právě pro Vás. S kolegyněmi začínáme cirkulovat po knihovnách, které máme na starosti a moc se těšíme na tato setkání.
Od března nám začínají „houfně“ přibývat knížky, které katalogizuji a ráda bych Vás jen na okraj seznámila s knihou, kterou mám momentálně rozečtenou a která mě zaujala.
Jedná se o knihu Muslimské peklo od Ivy Karlíkové a je to skutečný příběh české ženy a její dcerky.
Její vyprávění o několikaletém vztahu s bosenským muslimem je strhující a plné zvratů. V lecčems se podobá příběhu světoznámé knihy „Bez dcerky neodejdu“ – s tím rozdílem, že dějištěm Muslimského pekla je Evropa, kterou považujeme za civilizovanou a kulturní. Iva Karlíková svoji knihu uvádí slovy: „Seznámili jsme se v Německu. Já pocházela z Čech, Senad z Bosny. Byla to láska na první pohled a já si myslela, že hezčího, milejšího a pozornějšího chlapa už nikdy nenajdu. Věděla jsem, že je muslim, ale nepovažovala jsem to za překážku. Jeho ani můj život se žádným náboženským pravidlům nepřizpůsoboval. Všechno se změnilo, když se nám narodila dcera. Ze Senada se stal tyran. Až příliš pozdě jsem pochopila, že tam u nich, v Bosně mezi muslimy, je docela běžné zacházet se ženou jako s kusem hadru a odvolávat se na Alláhovu vůli. Mockrát jsem od něj chtěla odejít, ale strach, že si nás s dcerkou najde a ublíží nám, mi to nedovolil. Senad a jeho rodiče mě nakonec donutili přestěhovat se do Bosny. Ze dne na den jsem se ocitla ve světě, který byl na hony vzdálený všemu, co jsem znala. To, co jsem tam dnes a denně zažívala, se podobalo peklu. Jediné, co mě drželo při životě, byla malá dcera a mlhavá naděje, že se mi jednou podaří utéct...“
Je to velmi zajímavý ale zároveň děsivý příběh o tom, jak je skutečně někdy láska slepá a v momentě, kdy „vystřízlivíte“, je bohužel už pozdě...
Tento příběh jsem si chtěla přečíst i ve vztahu k tomu, co se v poslední době v Evropě děje a pořád si myslím, že tato kultura a víra je téměř neslučitelná s evropskou... ale to je jen můj názor, proto přijďte, knihu si půjčte a udělejte si svůj vlastní...
Přeji krásné jaro...
MiŠ

Přidat komentář (0 Komentářů)

Má to význam

Tak jsem zase tady a pokusím se s Vámi podělit o další BLOG!
Musím se přiznat, že jedna z návštěv našich knihoven mne opravdu potěšila! Byla to návštěva do knihovny v Milešově. Kolegyně mne vzaly s sebou, protože zde bylo opravdu dost práce...
Od zapisování knih do počítače, označování knih a jejich balení, tzv. jsme „stavěly“ novou knihovnu.
Když jsme práci dokončily, paní Kabíčková se přišla zaučit s novým programem a s používáním čtečky čárových kódů při půjčování. Upozorňuji, že paní Kabíčková je už starší dáma, proto mne nesmírně zaujal její životní optimismus a stále dobrá nálada.
Nakonec nám nesmírně s dcerou poděkovaly, za vše, co pro ně děláme, ale vzhledem k tomu, jak tahle paní k nám přistupovala, byla ochotná a děkovala úplně za vše, jsem hrozně ráda, že jsem opět poznala dobrého člověka, který si naší práce váží a to mne opět „nakoplo“ k tomu, že naše práce, kterou dělám s radostí, vůbec není marná a my budeme dále bojovat za to, aby i do takových vesniček, jako je Milešov, se dostaly krásné nové knihy, protože tady to má určitě význam...
Těším se na další návštěvu nejen Milešova ale i dalších obcí naší krásné vlasti...
MiŠ

Přidat komentář (0 Komentářů)