Neboli chorobné odkládání úkolů a povinností už postihlo i mě. Vždycky jsem si říkala, že tohle můj problém nikdy nebude, ale čím jsem starší, tím jsem pohodlnější. A zrovna odkládání povinností, které zrovna ráda nedělám, se mi začalo hodně líbit. Lehce si zdůvodním, proč zrovna teď bych neměla žehlit. Vždyť přece musím dočíst poslední kapitoly právě rozečtené knihy, zrovna teď si chce dcera povídat o tom, jaké nové šaty potřebuje koupit...
Začínám mít ale strach, že prokrastinace se mi začíná líbit čím dál víc. A to mě donutilo k rozhodnutí, že s tím musím něco udělat. A protože jsem knihovnice, tak začnu knížkou – jak jinak. Chtěla jsem si u nás v půjčovně vzít na víkend knihu Konec prokrastinace od Petra Ludwiga, ale ejhle – je půjčena. To mi ale nevadí, já si přece počkám a pak se uvidí. A mezitím mám přeci i jiné možnosti - podívala jsem se na internet, zda bych se nedočetla o prokrastinaci něco víc tam a našla jsem opravdu ukázkové webové stránky - https://www.konec-prokrastinace.cz/homepage/.
Už chápu, proč je tak módní v posledních letech vymlouvat se na to, že „prokrastinuji“, místo toho, že se mi prostě do určitých věcí vlastně nechce.
SiF

Je to naše největší knihovna, která právě v těchto dnech hledá svého nového ředitele – ředitelku. Když jsem se dívala do historie Národní knihovny a pročítala všechny ředitele a pracovníky pověřené správou knihovny, jedno mne zarazilo. Ani jedna žena...  Také je velmi zajímavé dívat se na délku funkčních období, kdy který ředitel či správce „vládli“ knihovně. Zajímavé také je, že např. Vilém Závada byl ve vedení knihovny jako jediný dvakrát. Jednou jako správce a podruhé jako řádný ředitel. Co na tom, že se vždy jednalo o pouhý rok.  Často se stalo, že ředitelé či správci knihovny končili ve své funkci v roce své smrti. Nejdéle ve své funkci působil Antonín Zeidler, který vedl knihovnu celých 25 let. Po 2. světové válce už se střídal jeden ředitel či správce za druhým, nejdéle působil v knihovně Karel Kozelek, který dělal ředitele Národní knihovně 18 let, od roku 1970 až do předrevolučního roku 1988.
Teď stojíme před novou volbou a já jsem velmi zvědavá, kdo bude vybrán. Zda to bude žena, politik, ekonom... nebo knihovník, knihovnice?
SiF

Potom, co jsem si přečetla článek „Témata maturitních slohů? Některá by nenapsal ani Čapek, shodují se experti“, jsem si hned vyhledala všechna zadání letošních maturitních písemných prací a byla jsem překvapená, kolik jich je. Studenti si mohli vybírat z 10 zadání a mne zaujalo hned to první. Mám radost, že jako první téma měli maturující možnost napsat charakteristiku literární postavy. A ještě k tomu postavy takové, o které se dá psát.
Žena zkoušená osudem
Jejich životy nejsou nejšťastnější. Zkoušejí sice vzdorovat tragickému osudu, nakonec mu ale stejně neuniknou. A možná právě proto Shakespearova Ofélie, Puškinova Taťána, Tolstého Anna Karenina, Styronova Sophie Zawistowská nebo Lustigova Kateřina Horovitzová stále vzbuzují naši zvědavost.
Zpracování: charakteristika jedné z literárních postav uvedených ve výchozím textu

V době, kdy jsem maturovala já, se vyhlašovala čtyři témata pro všechny maturitní ročníky v zemi, ze kterých opravdu bylo těžké vybírat. Z letošních zadání bych si vybrala nejméně ty mé čtyři, na které bych si troufla. Náš syn mi na to řekl, že je to tím, že jsem starší a víc toho vím, tak proto nemám problém si téma vybrat. Je pravda, že psát maturitní slohovou práci o národním obrození či sepsat návrh na přejmenování náměstí, abych nebyla příliš stručná a splnila požadovanou délku práce, to bych asi nezvládla ani ve svém věku. Ale množství témat je opravdu velkorysé a jediné co letošním maturantům opravdu nezávidím, je to, že na výsledky práce budou čekat podle mého opravdu dlouhou dobu a že práce hodnotí zaměstnanci Cermatu.
SiF

Mám ráda ruské spisovatele. A Puškina obzvlášť. Letošní rok je to již 180 let od jeho úmrtí, kdy zemřel na následky střelného zranění v duelu s milencem své ženy francouzským důstojníkem a diplomatem Georgem D´Anthésem. Během svého života byl vyzván do 90 duelů, ovšem ne všech se zúčastnil. O Puškinovi se všude dočtete, že byl horkokrevným umělcem, miloval alkohol a hazardní hry, kvůli kterým se často zadlužil. Pro ostrá slova nechodil daleko, svůj život žil každý den tak, aby si jej co nejvíce užil. O to víc překvapuje jeho nádherný jazyk, verše, ve kterých byste sotva hledali hazardního hráče s ostrým jazykem.
Puškin je sice mrtvý, ale jeho dílo ne. Evžen Oněgin je jednou z mých nejoblíbenějších knih. Často se k ní vracím a s láskou obracím její stránky a kochám se jednotlivými verši knihy.
Proč o tom ale píši, syn si měl Oněgina přečíst povinně do školy, nejdříve nad ním „ohrnoval nos“, ale po přečtení na knihu i na můj vztah k ní snad změnil názor. Dostali jsme se i k vášnivé diskusi o vztahu Oněgina a Taťány. O postavách a o tom, jak se nám jednotliví hrdinové zdají. I když je mezi námi generační rozdíl, Oněgin jej smazal... Jsem ráda, že ještě existuje systém "povinné četby", protože jinak by byl Oněgin možná zapomenut.
SiF