e-kis

ODDĚLENÍ REGIONÁLNÍCH SLUŽEB KJD Příbram

Velikonoce

Milé čtenářky, milí čtenáři,
2644937 velikonoce
Je tady čas Velikonoc, přichází k nám jaro, sluníčko a snad i konečně teplé počasí?!
Velikonoce (latinsky pascha, řecky πάσχα – pascha, hebrejsky פֶּסַח‎‎ pesach – přechod, přejití) jsou nyní nejvýznamnějším křesťanským svátkem, oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. K tomu podle křesťanské víry došlo třetího dne po jeho ukřižování. Kristovo ukřižování se událo kolem roku 30 či 33 v blízkosti významného židovského svátku pesach, který je památkou vysvobození Izraelitů Mojžíšem z egyptského otroctví. Tak jako Letnice jsou tedy původně (i podle latinského názvu) svátkem židovským a do roku 325 se slavily ve stejný den jako svátek židovský. U Slovanů a Germánů splynuly lidové oslavy Velikonoc s pohanskými slavnostmi jara (pohanský název Easter), které oslavovaly procitnutí přírody ze zimního spánku. Díky tomu do lidových oslav Velikonoc přešly v germánském a slovanském prostoru mnohé původem pohanské zvyky.

Historicky lze symboly Velikonoc vystopovat jako univerzální symboly jara a plodnosti například až do starověkého Egypta, kde zelený Chonsu, syn beraního Amona, stvořitelsky oplodní Kosmické vejce.
Letos i u nás poprvé slavíme tzv. Velký pátek, a tak se nám velikonoční svátky prodlouží o jeden den, proto Vám přeji krásné prožití svátků jara, hodně pomlázky, klidu a pohody a než vyrazíte někam na prodloužený víkend, nezapomeňte se u nás v knihovně zastavit a půjčit si nějakou dobrou knihu , která Vám zpříjemní pobyt třeba na sluníčku v lehátku na zahradě...
MiŠ

Přidat komentář (0 Komentářů)

Zavražděná spisovatelka Simona Monyová by letos v březnu oslavila 50 let

Simona Monyová vlastním jménem Simona Ingrová byla úspěšná už od základní školy, kde se účastnila různých literárních soutěží. Zprvu psala básně a texty k písním. V roce 1997 vydala svůj první román Osud mě má rád, který však nepřinesl očekávanou odezvu. Cílevědomě pokračovala v honbě za svým snem, až se jí podařilo prorazit a stát se úspěšnou spisovatelkou s 30 tituly na kontě. Ve svých románech pro ženy čerpala inspiraci ze svých zkušeností ve vlastním životě, především popisovala mezilidské vztahy a domácí násilí. Její manžel ji několik let týral, což nakonec skončilo tím nejhorším „smrtí“. Boris Ingr ji v srpnu roku 2011 ubodal v jejím domě v Brně.
Napsala např.:
Osud mě má rád (1997)
Milostná strategie (1997)
Poslední extáze (2002)
Tchyně a uzený... (2003) – zfilmováno 2010
Deník citového vyděrače (2004)
Jednou nohou v blázinci (2005)
Opiju tě rohlíkem (2006)
Střípky z ložnic (2006)
Pletky s osudem (2006)
Sebemilenec (2006) – zfilmováno 2013
Konkurz na milence (2007)
Matka v koncích (2008)
Dvacet deka lásky (2010)
Citová divočina (2011)
Srdceboly (2011)
VS

 

Přidat komentář (0 Komentářů)

Puškin je mrtvý

Mám ráda ruské spisovatele. A Puškina obzvlášť. Letošní rok je to již 180 let od jeho úmrtí, kdy zemřel na následky střelného zranění v duelu s milencem své ženy francouzským důstojníkem a diplomatem Georgem D´Anthésem. Během svého života byl vyzván do 90 duelů, ovšem ne všech se zúčastnil. O Puškinovi se všude dočtete, že byl horkokrevným umělcem, miloval alkohol a hazardní hry, kvůli kterým se často zadlužil. Pro ostrá slova nechodil daleko, svůj život žil každý den tak, aby si jej co nejvíce užil. O to víc překvapuje jeho nádherný jazyk, verše, ve kterých byste sotva hledali hazardního hráče s ostrým jazykem.
Puškin je sice mrtvý, ale jeho dílo ne. Evžen Oněgin je jednou z mých nejoblíbenějších knih. Často se k ní vracím a s láskou obracím její stránky a kochám se jednotlivými verši knihy.
Proč o tom ale píši, syn si měl Oněgina přečíst povinně do školy, nejdříve nad ním „ohrnoval nos“, ale po přečtení na knihu i na můj vztah k ní snad změnil názor. Dostali jsme se i k vášnivé diskusi o vztahu Oněgina a Taťány. O postavách a o tom, jak se nám jednotliví hrdinové zdají. I když je mezi námi generační rozdíl, Oněgin jej smazal... Jsem ráda, že ještě existuje systém "povinné četby", protože jinak by byl Oněgin možná zapomenut.
SiF

Přidat komentář (0 Komentářů)

Láska je někdy opravdu slepá…

Blíží se jaro a s ním i u nás v knihovně přibývají knížky právě pro Vás. S kolegyněmi začínáme cirkulovat po knihovnách, které máme na starosti a moc se těšíme na tato setkání.
Od března nám začínají „houfně“ přibývat knížky, které katalogizuji a ráda bych Vás jen na okraj seznámila s knihou, kterou mám momentálně rozečtenou a která mě zaujala.
Jedná se o knihu Muslimské peklo od Ivy Karlíkové a je to skutečný příběh české ženy a její dcerky.
Její vyprávění o několikaletém vztahu s bosenským muslimem je strhující a plné zvratů. V lecčems se podobá příběhu světoznámé knihy „Bez dcerky neodejdu“ – s tím rozdílem, že dějištěm Muslimského pekla je Evropa, kterou považujeme za civilizovanou a kulturní. Iva Karlíková svoji knihu uvádí slovy: „Seznámili jsme se v Německu. Já pocházela z Čech, Senad z Bosny. Byla to láska na první pohled a já si myslela, že hezčího, milejšího a pozornějšího chlapa už nikdy nenajdu. Věděla jsem, že je muslim, ale nepovažovala jsem to za překážku. Jeho ani můj život se žádným náboženským pravidlům nepřizpůsoboval. Všechno se změnilo, když se nám narodila dcera. Ze Senada se stal tyran. Až příliš pozdě jsem pochopila, že tam u nich, v Bosně mezi muslimy, je docela běžné zacházet se ženou jako s kusem hadru a odvolávat se na Alláhovu vůli. Mockrát jsem od něj chtěla odejít, ale strach, že si nás s dcerkou najde a ublíží nám, mi to nedovolil. Senad a jeho rodiče mě nakonec donutili přestěhovat se do Bosny. Ze dne na den jsem se ocitla ve světě, který byl na hony vzdálený všemu, co jsem znala. To, co jsem tam dnes a denně zažívala, se podobalo peklu. Jediné, co mě drželo při životě, byla malá dcera a mlhavá naděje, že se mi jednou podaří utéct...“
Je to velmi zajímavý ale zároveň děsivý příběh o tom, jak je skutečně někdy láska slepá a v momentě, kdy „vystřízlivíte“, je bohužel už pozdě...
Tento příběh jsem si chtěla přečíst i ve vztahu k tomu, co se v poslední době v Evropě děje a pořád si myslím, že tato kultura a víra je téměř neslučitelná s evropskou... ale to je jen můj názor, proto přijďte, knihu si půjčte a udělejte si svůj vlastní...
Přeji krásné jaro...
MiŠ

Přidat komentář (0 Komentářů)